Duch
Josef se zhluboka napil gambáče ze své sklenice. Potom se pohodlněji posadil na barové stoličce zády k baru a pozoroval dění v sále. Bylo půl osmé a stolky byly postupně obsazovány lidmi, kteří si přišli buď zatančit, nebo tak jako on spořádat svou obvyklou dávku pití. Kluci z místního šramlu si na pódiu připravovali nástroje a zapojovali elektroniku. Josef dopil sklenici a barman mu ji bez ptaní vyměnil za plnou.
Ve skupince lidí u vchodu se objevila charakteristická Petrova postava. Josef na něj mávl a Petr se vydal jeho směrem. Tlačil před sebou svůj pivní mozol a pleš se mu leskla potem. Se zafuněním se vyšplhal na volnou stoličku vedle Josefa:
„ Čau padre. “
„ Zdarec Péťo, kdes byl tak dlouho? “
„ Áále, “ protáhl Petr a kývnutím odsouhlasil němou barmanovu nabídku točeného gambáče, „ odvážel sem starýho Šimánka na chýru. “
„ Co se mu stalo? “
„ Seknul sebou v sednici a má myslím zlomenou nohu v krčku. S jeho vnukem a se Zdendou sme ho naložili, protože sanita byla někde zaseknutá a dovezli sme ho až do města. “
„ No ty vole, jestli to má v krčku, tak se taky nemusí vrátit. “
„ No to nemusí, …, Laďo, dej nám sem dva fernety. “
Barman sebou hodil a během pár vteřin před nimi přistály fernety. Přiťukli si a vlili obsah do hrdel. Josef na Láďův pohled opět kývnutím odsouhlasil další rundu. Pozorovali cvrkot v sále, který se už téměř zaplnil. Kapela začala ladit a Josef s Petrem teď už volněji a mlčky popíjeli. Zpěvák kapely přivítal osazenstvo a kapela zahájila svým obvyklým zahajovacím nářezem „ In The End “ od „ Linkin Park “ . Sem a tam se pak někdo vydal na parket, ale bylo to nějaké zvadlé. Po dalších pěti panácích a čtyřech půllitrech se Petr k Josefovi naklonil a povídá:
„ Hele, teď ti něco řeknu a né aby ses smál. “
„ Jestli je to nějakej džouk to bych se ale měl smát né. “
„ Vole, jedná se vo starýho Šimánka. “
„ Ten ti nějak nejde z kebule, … dyť je to blázen, nebo aspoň poloviční. “
„ Taky sem si myslel, že je cvok, ale na poslední zábavě … sem něco viděl, “ zabreptal Petr náhle váhavě a nejistě jako by si nebyl jist, že o tom chce mluvit. Hodil do sebe zbytek fernetu, zapil ho dlouhým douškem piva a zahleděl se do sálu, kde se zábava přece jen probudila a dav lidí se svíjel na parketu. Pak začal mumlat, že mu Josef sotva rozuměl:
„ Víš jak vo půlnoci vždycky starej Šimánek si stoupnul k támhletomu sloupu a salutoval jako by někoho zdravil? “
„ No jasně byl všem pro smích. “
„ No a na poslední zábavě, když si byl zrovna venku, tak se zase začal stavět do pozoru a salutovat. Já sem se chechtal, ale jak sem se pak povotočil pro sklenici, tak sem to uviděl. “
„ A co jako? “
Petr si mnul čelo a promluvil teprve po chvíli: „ No viděl sem to jakoby periferním viděním, bylo to zvláštní, … , před Šimánkem stála skupina, čtyři byli jako chlapi celý v černým a to pátý stvoření bylo něco jako ženská. “
„ Jo a byla celá bílá a vznášela se, … ha ,ha. “
Petr jen nepřítomně zavrtěl hlavou: „ Vznášela se, to jo, ale byla taková ňáká zažloutlá. Chtěl jsem se na ně pořádně podívat, ale jak sem se podíval zpříma tak všichni kromě starýho Šimánka zmizeli. “
„ Se divíš, dyť si ji měl tehdy jako z praku, to si taky moh vidět i bílý myši, “ pochechtával se Josef.
„ Vidíš Pepo, já ti říkal aby ses nechechtal, sereš mě! “ uzavřel Petr a uraženě se pootočil bokem.
Chvíli popíjeli mlčky a pak se zase smířili a komentovali dění v sále. Během večera několikrát museli navštívit WC, ale na parket by je nikdo nedostal. Bylo k půlnoci a Petr byl zrovna na záchodě, když se Josefovi zazdálo, že ztratil částečně sluch. Hudba, halas a hovor se ztišili do úplného šepotu. Josef se rozhlédl po sále, ale najednou přes silnou opilost pocítil závan hrůzy. U dveří stála pětice postav. Ve středu byla vznášející se nažloutlá bytost v řasnatém hávu. Po obou stranách a za ní stály čtyři o něco hmotnější postavy s bledými obličeji oblečené celé v černém. Josef se silou vůle otočil k baru a s vytřeštěnýma očima zíral do pivní sklenice. Jen si ještě všimnul, že se pohyb v celém sále zpomalil tak moc, že lidé byli téměř jako sochy.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se nalevo i napravo od něj objevili dvě temné postavy a na pravém rameni ucítil lehký dotek. Podíval se tím směrem a chlap s bledou tváří mu dal pokývnutím znamení aby se otočil dozadu. Josef se jako ochrnutý otočil a dva metry před sebou hleděl do tváře vznášející se postavy. Bylo vidět, že má rysy určitě kdysi hezké ženy, nyní už značně zestárlé, ale ta původní mladá tvář jako by jimi chvílemi prosvítala. Nakadeřené náznaky vlasů a řasnatý háv byly doplněny vyzáblýma rukama a zejména tmavýma očima bez panenek, které jediné neměly žlutavý nádech. Jak do nich Josef civěl, tak cítil, že mají téměř laskavý nádech, kdyby z celé bytosti nevyzařovala neúprosná nevyhnutelnost a absolutní moc nad jeho životem.
Bytost otevřela ústa a Josef uslyšel snad přímo v mozku její hlas:
„ Nemám dnes tady svého tanečníka a tak jsem si tě vybrala jako jeho náhradníka. Nyní do tebe vstoupím, nesnaž se nijak bránit, protože to jinak nepřežiješ. “
Potom se dala do pohybu směrem k Josefovi. Ten ucítil jemný tlak na povrchu kůže a měl pocit podobný tomu jako když se noří do vodní hladiny. Tlak se zvětšil a Josef cítil jak bytost téměř hmatatelně proniká do jeho měkkých tkání a do kostí. Potom jej ovládl pocit jako když při tanci drží nějakou ženu a začal se pohupovat v rytmu hudby, která se opět hlasitě rozezněla. Pocit splynutí dvou duší se natolik zintenzívnil, že Josef pocítil dokonce začínající erekci. Hudba vtom skončila a bytost se nyní mnohem rychleji a snáze dostala z jeho tělesné schránky a téměř pobaveně a koketně pravila:
„ No vidíš, začalo se ti to dokonce se mnou líbit. Až se mi z toho roztřásly kotníky, … které nemám, ha, ha, ha. “
Pomalu se otočila a odplouvala pryč od Josefa. Pak jen pootočila hlavu, naposledy se na Josefa podívala a řekla: „ Docela se mi líbíš, myslím že teď budu mít tanečníky dva. “
Sarkasticky se uchechtla a v doprovodu svých průvodců odplula ke dveřím. Hudba a rámus zábavy opět hlasitě udeřily do Josefova mozku. Ten celý zpocený roztřesenou rukou dopil ferneta a když jej zapíjel pivem tak málem upustil sklenici, když ucítil plácnutí tentokrát do levého ramene. Vyděšeně se otočil a hleděl do Petrovi zčervenalé tváře. Ten si všiml jeho stavu: „ Hele co čumíš, jako kdybys viděl ducha? Není ti něco? “
„ Ne – e, není, ale tak sem se nad sebou zamyslel. “
„ A co jako? “
„ No, že jsem … v prdeli. “